QR kód: jak čtverečky pro sklad autodílů dobyly celý svět

QR kód vznikl v roce 1994 v Japonsku, aby dělníci rychleji načítali krabice s autodíly. Inspirací byla desková hra go a mrakodrap za oknem vlaku.
Dnes ho najdete na účtenkách, jízdenkách, v restauracích i na samolepce na banánu. QR kód ale nevznikl pro chytré telefony ani pro reklamu. Narodil se v japonské automobilce, kde měl ušetřit čas dělníkům, kteří celé dny skenovali čárové kódy na krabicích s díly.
Čárový kód už nestačil
Na začátku devadesátých let používaly japonské továrny ke sledování součástek klasické čárové kódy. Ty mají dvě slabiny: vejde se do nich jen pár desítek znaků (podle firmy Denso Wave zhruba dvacet alfanumerických) a musí se číst ve správném směru. Na jednu krabici se proto lepilo několik kódů a pracovníci je museli načítat jeden po druhém.
Vývojář Masahiro Hara z firmy Denso (dodavatele z koncernu Toyota, jehož divize na čtečky se později osamostatnila jako Denso Wave) se proto v roce 1992 pustil do kódu, který pojme víc dat a přečte se rychleji. Na projektu pracoval s jediným kolegou a za zhruba rok a půl, v roce 1994, firma představila hotový QR kód. Zkratka znamená Quick Response, tedy rychlá odezva.
Inspirace z deskové hry a z okna vlaku
Hara rád hrál o polední pauze go. Kameny na hrací desce leží na průsečících mřížky a i když nejsou položené úplně přesně, pořád je jasné, kam patří. Podobně si představil data uložená do čtvercové mřížky černých a bílých bodů, kterou jde číst vodorovně i svisle zároveň.
Největší problém byl jinde: jak má čtečka poznat, že se dívá právě na kód, a ne na okolní text a obrázky? Podle rozhovoru pro IEEE Spectrum Haru napadlo řešení cestou vlakem, když si všiml mrakodrapu, který vyčníval nad okolní zástavbou. Kód potřeboval stejně nápadný „orientační bod“.
Vznikly tak tři velké čtverce v rozích, které má každý QR kód dodnes. Při průchodu jejich středem se střídá černá a bílá v poměru 1 : 1 : 3 : 1 : 1. Tým tento poměr vybral až poté, co prošel spoustu tiskovin a hledal kombinaci, která se v běžném tisku vyskytuje nejméně. Hledání prý zabralo kolem tří měsíců. Díky třem rohovým značkám čtečka pozná polohu i natočení kódu, takže ho přečte z libovolného úhlu.
Víc dat a odolnost proti špíně
- Kapacita: největší verze QR kódu pojme přes 7 000 číslic, případně text včetně japonských znaků kandži a kana. Běžný čárový kód UPC má přitom jen dvanáct číslic.
- Rychlost: podle Denso Wave se kód tehdy četl víc než desetkrát rychleji než jiné dvourozměrné kódy.
- Oprava chyb: data jsou zabezpečena Reedovým–Solomonovým kódem. Při nejvyšší úrovni ochrany se kód přečte, i když je asi 30 % jeho plochy poškozeno nebo zašpiněno. Proto může mít uprostřed logo a pořád funguje.
Patent, který nikdo nevymáhá
Denso získalo na QR kód patenty v USA (1998), Japonsku (1999) i Evropě (2000). Firma ale hned oznámila, že práva k základnímu QR kódu uplatňovat nebude, a specifikaci zveřejnila. Kdokoli tak mohl vyrábět čtečky, tisknout kódy a psát software bez licenčních poplatků. Na Denso Wave to ale vydělalo: firma prodávala čtečky a tiskárny etiket.
Následovala standardizace: v roce 1997 standard AIM, v roce 1999 japonská norma JIS a v roce 2000 mezinárodní norma ISO/IEC 18004.
Od skladu k mobilu
Mimo továrny se QR kód rozšířil v Japonsku kolem roku 2002, kdy přišly mobilní telefony s vestavěnou čtečkou. Lidé si přes kód otevírali webové stránky nebo stahovali slevové kupony. Ve zbytku světa trvalo déle, než se kód uchytil. Pomohlo až to, že fotoaparáty v telefonech začaly kódy číst samy bez zvláštní aplikace, a pak pandemie covidu, kdy kódy nahradily papírové jídelníčky a posloužily i k prokazování očkování.
Dnes podle QR kódu platíme faktury, přihlašujeme se k Wi-Fi nebo párujeme zařízení. Původní myšlenka se přitom nezměnila: kód musí být snadné najít, rychle přečíst a musí přežít i trochu nepořádku.
Čtečku QR kódů má dnes v aplikaci fotoaparátu prakticky každý telefon. Pokud vybíráte nový, pomůže srovnání telefonů.
Zdroj: Denso Wave, IEEE Spectrum


Komentáře
Načítám komentáře…