Tranzistor z Bellových laboratoří: drobnost, která změnila elektroniku
V prosinci 1947 vznikla v Bellových laboratořích nenápadná součástka z germania, bez které by dnes neexistoval žádný počítač ani mobil.
Ve 40. letech stála elektronika na elektronkách. Zesilovaly signál a spínaly obvody, měly ale vážné nevýhody: byly velké, hřály se, spotřebovaly hodně energie a časem prostě odešly. Počítače z té doby zabíraly celé místnosti a údržbáři v nich neustále měnili vyhořelé elektronky. Telefonní společnost AT&T proto hledala ve svých Bellových laboratořích náhradu, která by byla menší a spolehlivější.
Germanium, zlatá fólie a trocha improvizace
Úkol připadl skupině, kterou vedl William Shockley. Průlom ale v prosinci 1947 udělali jeho kolegové John Bardeen a Walter Brattain. Na krystal germania přitiskli dva velmi blízko sebe umístěné kontakty ze zlaté fólie a zjistili, že slabý proud v jednom z nich dokáže řídit silnější proud v obvodu. Vznikl tak hrotový tranzistor, na pohled spíš laboratorní provizorium než součástka budoucnosti.
Shockley pak navrhl odolnější plošný tranzistor, který se ukázal mnohem vhodnějším pro sériovou výrobu. Všichni tři za svou práci v roce 1956 získali Nobelovu cenu za fyziku.
Proč to bylo tak zásadní
- Velikost – tranzistor šlo zmenšovat a postupně se z něj stala součástka menší než zrnko prachu.
- Spotřeba a teplo – nepotřeboval žhavení jako elektronka, takže stačily baterie.
- Spolehlivost – neměl skleněnou baňku ani vlákno, které by mohlo prasknout nebo se přepálit.
Díky tomu vznikla kapesní tranzistorová rádia a později i integrované obvody, v nichž je na jednom čipu mnoho tranzistorů. Má to i nečekanou dohru: Shockley později založil firmu v Kalifornii a lidé, kteří z ní odešli, stáli u zrodu Silicon Valley.
Pointa je prostá: dnešní procesory obsahují miliardy tranzistorů a každý z nich je vzdáleným potomkem kousku germania se zlatou fólií z Bellových laboratoří.
Komentáře
Načítám komentáře…